Květen 2013

Z celého srdce si přeješ jen to nejlepší...

14. května 2013 v 13:05 | Barunie. |  Svět očima puberťačky.
Včera mi bylo 17. Neskutečné, jak moc ten čas letí. Den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem a z malé holčičky, kterou vídám na fotkách, vyrostla slečna, jež na mě shlíží v zrcadle. A taky nemůžu zapomenout na své dvojče, že. Pořád ji vidím, tak malou, drobnou.. a dneska je vyšší minimálně o pět centimetrů a jsme prostě jiné. A je to dobře. Život se pohnul, my s ním, písky času jsou neúprosné, ale vítám to.
A zároveň ten den měl jeden velký zápor. Nevím, kdy jsem začala být tak neuvěřitelně naivní, ale myslela jsem, že můj drahý si aspoň ten jeden den na mě čas udělá. Naivka jsem... pochopitelně neudělal. K čemu. Byly to jen narozeniny.
Na ten pocit zklamání jsem si asi zvykla. Jsou to ale dobré životní lekce. Jen kdybychom včera spolu nebyli přesně tři měsíce, že. A tomu debilovi to ani nedošlo. A já mu nic vnucovat nebudu. Stačí to, že to chovám v duši sama.
Tak aspoň zítra ho uvidím. Možná bych mohla být na něj nasraná. Ale zase... nedokážu to. Jednou si to uvědomí sám.

Tak aspoň zbytek lidí se zachoval skvěle. IM 17 Y. O., BITCHAZ!!

Somewhere in Neverland.

7. května 2013 v 13:10 | Barunie. |  Svět očima puberťačky.
Přišla jsem na další ze svých problémů a tenhle je dost zásadní.
Přijde mi, jako kdybych měla poslední dobou úžasný život, téměř dokonalý. Přeci jen, mám kamarády, skvělého kluka, školu zvládám (až na dnešní podělaný test z ekonomiky..), knížky, začala jsem běhat (ale o tom až později, muheh.), cítím se spokojeně, šťastně, nic by mi chybět nemělo...
Ale chybí. A dost lidí se bude divit, ale je to PSANÍ. Heh, vtipné. Nikdy jsem s tím problém neměla, vždy jsem měla co psát, vždycky tu něco bylo... ale poslední tři (nejlepší) měsíce jsem nenapsala téměř nic. Spisovatelský blok asi. Pochopitelně nepočítám těchto několik článků, které jakožto sobecký, sebestředný člověk píši jen o sobě. Ale štve mě to a moje psaní mi chybí. Bylo to něco, co mě naplňovalo. Něco jako můj better Neverland. Vlastní svět, kam jsem utíkala. A teď se mi ten vlasní svět pomalu hroutí.
Na druhou stranu je tu dobrá, závažná otázka - k čemu snít, když se vám sen plní?
Můžu o tom přemýšlet, zda mi to za přemýšlení vůbec stojí. Stejně se na to zase za chvíli vybodnu a budu čekat, až se mi chuť k psaní zase vrátí.
Btw. za 6 dní mám narozeniny. Bude mi sladkých 17 a nehodlám to nijak slavit. Je to jen rok, kdy se čeká na vytouženou plnoletost. Tak to aspoň zapiju na koncertě, budu konečně se svou Yanny, uděláme si ostudu, budeme spolu, budeme se smát, bude nám patřit celý klub a to budeme jen ve dvou! A budu si užívat toho, že realita je zatím báječná. Zatím se mějte, bitchaz.