Červen 2013

You're not where you wanna be in life.

25. června 2013 v 9:31 | Barunie.
http://media.tumblr.com/86f0f68c461ee1e38a5e6aef709ce537/tumblr_inline_mg2xbtckBH1ra0kdy.gif
Hahaha. Tak jsem zase tu.
Po tolika dnech se zse ozývám a doufám, že jste na mě mezitím nezapomněli. I když by to je možná až moc domýšlivé. Předně se musím pochválit, už je jasné, že do třeťáku jdu a to dokonce snad jen s jednou jedinou čtyřkou! Není to nic moc, ale mě matika nikdy nešla a byla jsem podprůměrná vždycky.
Dále musím říct, že budu mít tedy na prvních 14 dnů prázdnin program - napříč mé mamince jedu na tábor, už to mám skoro všechno zařízené, ale mám už jen 4 dny to dodělat všechno, musím začít balit, jet nakoupit, nezbláznit se z toho a přestat se děsit - můj bývalý tam totiž bude coby praktikant. Ale podle mě to bude v pohodě. Musí být. Nenechám si přece zkazit léto jedním blonďatým blbcem.
To překonám. Občas to bolí a občas je mi smutno, zvlášt po tom, co ho vidím znovu. Ano, vídáme se dál. Ale to překonám. TOHLE LÉTO totiž bude lepší než minulé, vím to, bude a já si to nenechám posrat. Nemám důvod, chci si ho užít!
Btw. posledních pár dnů ve škole? Pohodička! Skoro žádné učení a profesoři jsou konečně v klidu. Konečně. Tak zase někdy. Někde. Možná. ;)

You can't keep freaking out because you're not where you wanna be in life. It's life. Lower your expectations. - Max Black, 2 Broke Girls.
A jak geniální to citát je.

A ještě jedno mimochodem, kdysi jsme s T. ještě jako šťastný pár zúčastnili natáčení filmu naší kamarádky. Přesněji remakeu Půlnoci v Paříži (výsledek se jmenuje Midnight in Prague) a kamarádka (úžasná slečna, jsem ráda, že jsem ji poznala, za to T. taky vděčím!) nám vyfotila úžasné fotky. Hodím sem jen jednu, ono to bude stačit. Ale máme jich víc a jsou opravdu úžasné! Hlavně ty dobové šaty, byly sice děsné, ale má to zajímavě roztomilý efekt!

Všechno se mi plete dohromady. Čekejte chaos.

13. června 2013 v 23:08 | Barunie.
Radši jsem dala článku neutrální název. Nevím, o čem budu psát, ale psaní mi rozhodně v posledních dnech pomáhá více než cokoli jiného. Vypisování vlastních pocitů je vlastně takovou každodenní záležitostí. Potřebuju to. Je to jako dýchání, bez psaní prostě nemůžu žít. Což je vlastně docela výhoda již zmiňovaného rozchodu - vrátila jsem se ke svému největšímu snu, píšu jako o závod. Proto se těšte na další rozbory knih, jak k maturitě, tak mých "rekreačně" přečtených titulů.
K rozchodu - beru to v klidu. Už jo. Je mi asi líp bez něj, i když je těžké nemít tu vedle sebe někoho, koho můžete v jednom kuse otravovat a on otravuje vás. Přišla jsem na jednu situaci, která mi chybí z toho nejvíc. A protože jsem chaotická, pochopitelně vám ji napíšu. Spala jsem tenkrát u něj, nevím, co to bylo za den a kdy to vlastně bylo taky netuším. On se učil, já si četla na jeho posteli Na Větrné hůrce. Najednou jsem slyšela větu, že na to sere, bouchání šuplíků a v následující chvíli stál vedle postele. Chtěla jsem knížku odložit, ale on mě zarazil, jen si lehl vedle mě, přitiskl se, objal mě a já si dál četla. Jednou rukou jsem se mu probírala vlasy. Tohle mi bude chybět. ty maličkosti, ty situace, kdy jsem cítila, jako kdybychom opravdu k sobě patřili. Bohužel je to pryč, já se sebrala a dál jdu s hlavou vztyčenou.

Další věc je, že docela často teď přemýšlím nad jednou takovou věcí. Tedy.. konečně jsem to zformulovala do slov. Lidé s psychickými problémy nechtějí lítost, chtějí jen pomoc. Každá fotka jejich ran a každé slovo sebelítosti je jen tiché volání o pomoc. Věřte mi. Já vím, o čem mluvím. A potřebovala jsem to svěřit něčemu, co tu bude dál a přečte si to aspoň pár lidí.

Trochu se mi poslední dobou hroutí svět. Ano, je to tak. Mám neuvěřitelné nervy, zda vůbec projdu do třeťáku (a zatím to vypadá nadějně, tak to nezakřikněme!), v jednom kuse přemýšlím, kdy se zase budu učit, co musím ještě udělat a nad dalšími věcmi. Zítra mám mimochodem prezentaci z dějáku, na které jsem dělala 6 dní a stejně nic neumím! Bojím se!
Přesto, že se mi bortí pevná půda pod nohama, mám svoji teorii, která mi vždy připomíná, že brzy bude zase líp. Stačí jen neztratit tu víru, ať se bude dít cokoli. Tolikrát ještě padnu na úplné dno svých sil, vím to. A vím, že (snad) budu natolik silná, abych se zase zvedla, vztyčila hlavu a šla dál. Vše zanechá rány na srdci, přesto to jednou přebolí. Bude líp. Cítím to. Už jen abych se vyléčila, skončilo zkurvený období závěrečných testů a konečně se začnu sobě trochu věnovat. Bude mi líp. A bůhví, co mi toto léto nabídne. Bůhví, co mi nabídne další rok. Co mi nabídne budoucnost. Přesto žiju přítomností a to se nezmění. Je mi milejší, že si za nějakých pár let řeknu, že jsem si to dostatečně užila.

A teď vás, nebesa, prosím, mohly byste mi zase přivolat nějaký zázrak a třeba mi zpříjemnit ten život?

Jednou to přebolí...

9. června 2013 v 16:13 | Barunie. |  Svět očima puberťačky.
Před několika měsíci jsem psala o tom, že jsem k sobě našla téměř dokonalou partii. Počínaje pátkem je tahle kapitola mého života uzavřena. Zase jsem v klubu forever alone.

Víte, svět je zlý. A pro naivní a oddané slečny, jako jsem já, je až příliš krutý. Nebudu lhát. Vím, že jsem ho milovala a stále miluji. Byla jsem ochotná tomu vztahu obětovat vše. A očividně i to bylo málo. Jenže k jeho smůle, já svou povahu nijak nezměním.
Upřímně říkám, že jsem byla šťastná. Tak moc. I přes jeho chyby jsem ho stále měla ráda tolik jako na začátku, respektovala jsem ho, vážila si toho, že tu pro mě vždy je a ne, nikdy jsem si nezvykla na to, že mi byl po boku. A právě to všechno, co já dělala, to on nedokázal. Řekl mi, že nejsem povahově ta slečna, kterou aktuálně hledá. ("To už zní samo o sobě, kdyby aspoň řekl, že jste si povahově nesedli, ale tohle je prostě jasný, jak namyšlenej je. Ještě bude svádět na tebe, že jsi mu nevyhovala."). Prý doufal, že se to změní, ale nezměnilo. Řekla jsem mu, jak sobecký je. A zeptala se ho, jaký je to pocit, zklamávat lidi. Rozešli jsme se v dobrým, přesto to nemůžu, nedokážu brát dobře. Je to rána. Bolí to. A hlavně si vybral úplně nejhorší čas závěrečných testů a navíc mám zánět močových cest. Takže se ani neožrat nemůžu.
Trvalo to tak krátce. Bude to bolet ještě dlouho. Vím to. Nechci to ale vědět. Chci, abych se prostě probudila a zjistila, že to vše byla jen noční můra. Sice je to zkušenost, ale nechci, aby to to tolik bolelo. Před ostatními se snažím vypadat v pohodě a nepřidělávat jim starosti, ale jen co jsem sama, je ze mě troska. Nečekala jsem to. Tedy částečně jo, ale nechtěla jsem si přiznat, že by to mohlo být jen na necelé 4 měsíce. Hlavně, když se ještě minulý týden choval normálně, jako kdyby se nic nedělo.
Chci jít dál, ale všechno okolo mě šeptá jeho jméno. Kamkoli přijdu, vidím jeho, mám ho skoro se vším spojeného. Přesto mu nic vyčítat nemůžu, vděčím mu za spoustu věcí a vím, že zase k sobě cestu najdeme. Jako přátelé. Ale nebude to hned, to snad nemůže čekat ani on.
I'm just sad. Nobody can makes me happy. Not forever, just now.

Městská hromadná doprava

5. června 2013 v 20:52 | Barunie. |  Texty pojednávající o ničem a o všem
Fejeton psaný do školy. A nemyslím, že je tak špatný, ovšem netuším, jestli to vůbec fejeton je. ;)

Městská hromadná doprava. Při těchto třech slovech se vám vybaví příliš mnoho věcí - mačkání se v přeplněných soupravách, boje o jediné volné místo, pachy všech lidí okolo, mísící se do jedné příšerné vůně, za kterou by se nestyděl ani Frankenstein. Pochopitelně nesmím zapomenout ani na slečny, dámy a jiné ratolesti, jež vám dávají na obdiv starosti, jež je provázejí jejich jistě záživným životem, když se hlasitě vybavují se známými, jež jim zcela neočekávaně zavolali, aby jim zpříjemnili cestování autobusem, tramvají či metrem. A při té poslední možnosti je také nabízena klasická věta: "Prosím tě, já tě neslyším, je tu špatný signál… Jsi tam? Haló?"

Nikdy nic nedotáhnout do konce.

4. června 2013 v 0:30 | Barunie. |  Svět očima puberťačky.
Původně jsem sice chtěla psát na téma "Otevřené křivdy krvácí dál v našich srdcích tiše", ale nakonec jsem si uvědomila, že s překročením půlnoci se mi zjevilo pár věcí v pravém světle.
Mám problém s leností a absolutním odmítáním cokoli udělat. Možná jsem divná, nebo možná ne. Jistě jste slyšeli, že Prahu zasáhly povodně, a tudíž my, pražští studenti, kteří si vybrali školu v centru města, nemusíme chodit na výuku. Stejně bychom se tam nedostali. Uplynulé dva dny si snažím namluvit, že se začnu učit.. někdy. Ale vždycky se někdy změní na nikdy. Ale... je to přeci jediná má povinnost, ne? Pokoušet se studovat, abych budoucnost měla co nejlepší. Předešlé generace často ani neměly možnost studovat, proč já to tak lehce zahazuji?
Prostě se nemůžu na ta písmenka soustředit, je to šíleně nudné, pro mě nepochopitelné. Nic, co by mě zaujalo, tak jako například literatura či ostatní záživné věci... A ani nejsem z těch studentů, kterým to prostě jde, aniž by museli cokoli dělat. Leda tak v mluvnici a angličtině, nechci se vychloubat, ale fakt mi to svědčí. :D
Pointou tohoto článku je jednoduše to, že mě už můj přístup ke všemu štve, jednoduše se ale k ničemu nedokážu dokopat. Jak chci v budoucnu mít svoje jisté místo, když nejsem cílevědomá už teď? Prostě jen čekám, až mi něco spadne do klína, nebo co to se svým životem předvádím? Je mi jasné, že bych neměla o tom jen zbytečně kecat okolo, ale začít se trochu snažit (také vzhledem k tomu, že máme zkouškové období, že.), ale... Vím, že to stejně skončí u příští rok, letos je pozdě. Dobře, že projdeš do třeťáku!
Třeťák... Jo, nějak se to přiblížilo, že? A to je další otázka - většina věcí, co mi mou leností utekla jak v prváku, tak ve druháku, mi dost zavaří ve třeťáku. A následná matura? Ani nemluvím. Prostě si už teď dělám nervíčky, co se mnou bude. A pak moje plánované přijímačky na Karlovku. Ufff, někdy si prostě zvolíme sny nad naše možnosti.
Držte mi palce, abych sama sobě dokázala, že na to přeci jen mám. Pro tuhle chvíli totiž nad svou budoucností opět začínám pochybovat...

Mimochodem! Znáte Tich? Posledních pár hodin poslouchám jen tuhle skladbu. Ona je úžasně talentovaná!