Červenec 2013

Cítit se sám.

24. července 2013 v 21:56 | Barunie. |  Svět očima puberťačky.
Seděla jsem na dvoře babiččiného domu, kde jsem vyrůstala, kde jsem trávila většinu svých lét, co si pamatuju, a najednou se cítila sama. Seděla jsem na betonové zídce, bez svých sluchátek, bez kohokoli jiného, jen s jednou cigaretou (ano, nikdy jsem se nepochlubila, jsem ošklivý kuřák, ale to je teď nepodstatné). Seděla jsem, byla mi zima a jedinou mou společností byl černý kocour s neuvěřitelně bystrýma, žlutýma očima. Seděla jsem a cítila se opuštěně. Sestřenka si odjela na své rande, přeju jí to, ale najednou jsem si uvědomila, že tohle je poprvé, kdy jsem přes prázdniny bez jakékoli společnosti. Že jsem absolutně sama, bez někoho okolo mě. A ten pocit se mi nelíbil. Seděla jsem tam a nedokázala myslet na nic, co se za posledních pár dní stalo. Nedokázala jsem myslet na nic, jen na to, že jsem sama.
Nemyslela jsem na rozchod, na včerejší konverzaci s T., nemyslela jsem na to, že je pořád člověk, kterému věřím bez ohledu na to, jak zvláštní to je, když mě pustil k vodě sám. Rozhodně se ale zdá, že mě neopustil, očividně mu pořád záleží na tom, jak mi je, co se se mnou děje. Ačkoli má novou slečnu. Nemyslela jsem na to.
Nemyslela jsem na ty skvělé lidi, se kterými své prázdniny trávím. Nemyslela jsem na ty chvíle, co jsem s nimi prožila. Nemyslela jsem na nic. Prostě jako kdybych měla v hlavě totálně vymeteno a jediný pocit byl pocit samoty. Uvědomila jsem si, že jsem nikdy na světě nebyla na nic sama a najednou jsem byla. Žádné myšlenky, jen ten pocit. A kotě, co vedle mě objevovalo svět. Chabá náhrada.
Ani když jsem přišla do domu a připojila se na sociální síť, nikdo mě nescháněl. Jestli je takhle smrdí samota, tak doufám, že se do tohohle bodu už nikdy nevrátím. A i když jsem si tolikrát předtím říkala, že se cítím sama, tohle bylo jiné. Ošklivější. Nikdo totiž nechce být sám.

Jak moc těžká cesta je?

14. července 2013 v 21:07 | Barunie |  Svět očima puberťačky.
Hledání sama sebe. Nekonečná cesta a mnoho kroků. Vyšla jsem ven, psa táhla za sebou a pokládala jednu nohu vedle druhé. Proč? Potřebovala jsem najít cestu. Cestu zpátky k sobě. Ale nepomohlo to. Krok za krokem, topení se ve vlastních myšlenkách, přemýšlení o tom, proč jsem znovu udělala chybu, kterou si vyčítám. Ale nešlo to, nenašla jsem cestu zpět k sobě. Jako kdybych ji ztratila. Jako kdybych se zatoulala někde, odkud není možnost vrátit se zpátky. Tou neskutečně dlouhou, táhnoucí se hodinu, co jsem šla po zapadlé pěšině, jsem stejně nic nevyřešila. Nohy mě stále bolí, jelikož je posledních pár dnů namáhám jak nikdy dříve, a stejně jsem kráčela vstříc něčemu, co se neobjevilo.
Neobjevilo se žádné poznání, vyplynuly na povrch jen staré otázky, na které neznám odpověď. Kdo jsem? Věděla jsem to někdy? Kdo nechci být? Jak moc je ta tenká hranice mezi mou psychickou vyrovnaností? Proč je tak moc tenká?!
Proč se nikdy nerozhodnu správně?
Toužím vědět, kdo vlastně jsem. Nechci to dál hledat, nechci, aby to všechno tolik bolelo. Nechci dělat stejné chyby pořád dokola, ale dělám je. Nechci zklamat lidi okolo sebe, a přesto i to znovu dělám. Ale proč? Je mi špatně. Špatně ze mě, špatně ze všeho okolo mě, špatně…
Nemám sílu jít dál. Celou dobu, co jsem šla, jsem zívala. Přemýšlela jsem o tom, že chci, aby to všechno skončilo, že se nechci zítra znovu probudit a koukat do tváře těm, co mi nejvíc ubližují, že nechci dál, že nechci být ta slabá. Ale vstanu a budu dělat všechno to, co jsem teď vypsala.

Avšak doteď nechápu, jak tak snadno zadržuju všechny slzy, co ve mně jsou. Prosím, chci jen, abych zase byla silná. Silná tak jako doteď. Prosím.

Prázdniny začaly..

11. července 2013 v 19:29 | Barunie. |  Svět očima puberťačky.
Nevěřili byste, ale ani jsem se vám nezmínila, že vlastně 13 dnů budu pryč. Tak. Jsem zpátky.
Toho, že jsem strávila čtvrtku prázdnin na táboře, fakt nelituju. Víte.. byl to poslední rok, kdy jsem si mohla zablbnout jako dítě. A ono se mi to vyplatilo. Ten tábor má svoje vlastní kouzlo.. a tím zůstává fakt, že se na něm bavíte s lidmi, se kterými byste se jinak bavit nezačali. Takže jsem byla nejšťastnější, když jsem se dala dohromady se třemi holkami a dvěma kluky a vytvořili pomlouvačnou skupinku. Ne, vážně to tu nebudu vypisovat úplně všechno. Ty hlášky nejdou vysvětlit, některé vznikly až příliš logicky a některé... no, totální hovadiny, ale takové, kterým se tlemíme, protože je to prostě strašně vtipné bez nějakého hlubšího důvodu.
Pamatujete na T.? Ano? Tak jo, je to vůl. Ale musím uznat, že má (tedy spíše měl) dobrý vkus na holky. Není totiž nic lepšího, když před jeho očima se začnete bavit s jeho bejvalkou, smějete se všemu a začnete si strašně rozumět. A nezáleží na tom, že původně to přátelství vzniklo ze dvou nepovedených vztahů dvou holek s jedním klukem.
A taky se musím pochlubit... jakožto 17cti letá už příští rok nemůžu na tábor jako dítě, tak jsem zkusila praktikantské zkoušky.. a ono mi to možná vyjde! Uvidí se později, ale prý připadám v úvahu, pokud bude místo!!
A co jsem vlastně chtěla říct dál? Já vlastně ani nevím, všechno se mi z hlavy vypařilo, teď jen doufám, že příštích pár dnů budu v klídku ležet celé dny v posteli, žrát všechno, co mi přijde pod ruku, shlédnu všechny díly seriálů, co mi utekly (no vidíte! Už vím, co jsem to chtěla. Začít se věnovat blogu a zkusit vám v nějakém vícedílném 'seriálu' nebo jak to ostatní blogeři nazývají přiblížit své milované seriály. A že jich sleduju požehnaně!!)... Jsem totálně vyřízená, přetažená, na jednu nohu kulhám, nějak začíná bolet koleno a to zejtra máme závěrečnou táborovou chlastačku! Pfffuuu! Musím jít dneska jít spát brzo!
A taky další zmínka... ROCK FOR PEOPLE!! Tak mě naštvalo, že jsem tam letos nebyla! Fakt! Jako.. taková skvělá sestava? Mimo jiné 30 Seconds to Mars, MODESTEP anebo Foals? Prostě koho by nenaštvalo, že jede na tábor, i když by mohl zadarmo jet na Rockáč?! Mě to teda naštvalo a hlavně v případě, že mě nechtěli ani na jeden blbej den pustit pryč. :( Ach jo. No, tak snad někdy příště. Ale myslím, že tohle byla nejlepší sestava, co mi fakt zbytečně utekla. :( JEBAT, FAKT UŽ.

A víte co? Pořád cítím, že tyhle prázdniny budou boží. Vím to!