Nežiju, přežívám.

12. listopadu 2013 v 23:45 | Barunie. |  Svět očima puberťačky.
Nevím, co mám dělat. Už 14 dní ležím, přežívám v jedné poloze a nic nedělám. Neučím se. Nečtu. Skoro nepíšu. Jen poslouchám hudbu a ani nevím, čím se na tom notebooku pořád zabavuju. Přivezli mi xbox a já hru, co jsme kdysi hráli 2 týdny, dohrála sama za 2 dny.
Nemám skoro na nic chuť. Je mi blbé pořád na otázky "Nechceš něco?" odpovídat "Nic", ale je to bohužel pravda. Mé srdce puká vždy, když nastane den nějaké koncertu, kde jem měla být. Chybí mi můj život, chybí mi procházení se Prahou za žádným důvodem. Chybí mi chození obecně. Chybí mi chladný vzduch, který venku panuje, protože ven se nedostanu ani na chvíli. Chybí mi moji kamarádi. Chybí mi dokonce i ta flaška rumu, kterou jsme pili před tím, než jsme šli na koncert. Chybí mi tolik věcí, tolik lidí.


Mám před sebou dalších 14 dní, a přestože se tvářím tak, že jsem si na to zvykla, pořád to není pravda. Ze všech kamarádů, které mám, se za mnou přijelo podívat všeho všudy jen pět slečen. Jak milé a pozorné. (teď bez ironie, děkuji, dámy, že jste mi zlepšily stereotypní dny)
Připadám si, jako kdybych neměla už žádný život. Co bude, až konečně vyjdu ven? Bude sněžit? Pršet? Protože dneska bylo docela pěkně a když se mi to stalo, tak taky bylo docela hezké počasí. Proč to trvá tak dlouho?
Je to 14 dní a já mám pocit, jako kdybych tím přišla o vše, na čem mi záleželo. Nemám náladu nic dělat. Nemůžu nikam jít.
A nejvíc mě štvou reakce (i když jsou jen z legrace), že jsem si to vlastně udělat chtěla. Nechápu ani, jak si to někdo může dovolit vypustit z pusy. No, ovšem, já si přece ty lístky na koncerty kupovala, protože jsem vlastně jít vůbec nechtěla a chtěla jsem jen kamarádům zkomplikovat akci kvůli tomu, aby se našli nějací dobrovolníci, kteří ode mě ty lístky odkoupí. Jasně, já přece chtěla potom dohánět látku celého měsíce, protože toho na mě ve třeťáku vlastně moc nehází, že jo. Chtěla jsem si zkusit, jaký to je nemoct se hnout z místa, když nemám po ruce berle, jaké to je mít sádru a být celý den na jednom místě. JOJO, JÁ TO UDĚLALA VLASTNĚ DOBROVOLNĚ, ŽE JO. Proto jsem celý první tři dny brečela jak malá holka, asi štěstím, že.
Do háje, přemejšlejte, než něco takového vypustíte z pusy, i třeba v legraci. Mě osobně se to totiž vždycky hodně dotkne, protože vím o stotisících lepších věcí, které bych mohla dělat, než je to, co právě teď dělat musím. A protože to není nic, co by někdo chtěl. Já to už nikdy nechci zažít.
Nemůžu se dočkat, až konečně mi sádru sundají. Už jen 14 dní. Jen 14 dní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ecritte Ecritte | Web | 14. listopadu 2013 v 19:42 | Reagovat

To víš, běžně si lidi lámou nohy jen tak, nebo záměrně.ty koncerty by mi štvaly fakt hodně (to ti moc nepomohlo, co?), ale neboj, vše bude lepší a pak si to budeš o to víc užívat ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama