Návštěva míst smrti zvaných koncentrační tábory 1/2

25. července 2014 v 22:17 | Barunie. |  Svět očima puberťačky.

V koncentračním táboru Osvětim jsem byla sice již před měsícem, ale článek píšu až teď. Musela jsem si to nechat rozležet v hlavě a hlavně přijít na jiné myšlenky. Určitě chápete, že to nebyla zrovna příjemná záležitost.
Když pominu fakt, že jsem měla určité zdravotní problémy, sama o sobě šestihodinová cesta za moc nestojí. Ale naštěstí jsem seděla se svou spolusedící a úžasnou kamarádkou, takže se to dalo přežít. I když je fakt, že jsme spaly asi 3 hodiny, protože sedět na jednom místě tak dlouho se moc vydržet nedá.


Představte si, že cestujete opravdu dlouho a žádná z poloh v sedačce už není vůbec pohodlná. A najednou vám řeknou: "Tak za čtvrt hodiny tam jsme." Věřte mi, máte pocit, že uběhla další hodina, než konečně dorazíte na místo určené. Naše radost z příjezdu do Krakowa neznala mezí. Jenže jsme byli nevyspalí a navíc jsme byli nuceni vystoupat na nádvoří hradu Wawl k Wawelské katedrále. Pohled na ni za tu námahu ale stál, opravdu je tam nádherná architektura, a jestli se vám někdy poštěstí se stavit v Krakowě, přejděte nádvoří a zamiřte na vyhlídku na celé město. Poté se podívejte dolů doleva. Stojí tam socha draka, která navíc chrlí oheň! Mrzí mě, že jsme se na ni nešli podívat zblízka.

Měli jsme rozchod, jelikož se pár spolužáků rozhodlo projít katedrálu i zevnitř. Já s Kristýnkou jsme seděly na lavičkách a stěžovaly si, že je vedro. Typické. Poté jsme se vydali na náměstí, kde stojí gotický kostel Panny Marie. Upřímně jsem ale Krakow zase tolik nevnímala, byla jsem upřímně unavená po té náročné cestě.

Další rozchod jsme dostali na dvě hodiny a to přímo v centru Krakowa, mohli jsme se dojít najíst a popřípadě nakoupit suvenýry. Já koupila jen pár pohledů pro mou drahou Alyumin. Chtěly jsme si s Týnkou dát nějaké jídlo. Jenže jak jsme tak brouzdaly hlavní ulicí, každý obchod s fastfoodem byl jediného druhu - kebab. Vážně tam snad nic jiného nejí! Takže jsme neměly jinou možnost, ale uznávám, že byl výborný, navíc se s námi muž za pultíkem bavil jako se známými.
Čekaly nás další dvě zastávky - Osvětim a Birkenau (Březinka). Leží asi 3 km od sebe, proto je rozlišuji. Také musím poznamenat, že řidiči našeho autobusu dokonce zabloudili a pak nás navíc odvezli místo do Osvětimi rovnou do Březinky, takže jsme se museli vracet.

Nakonec jsme se úspěšně dostali až do Osvětimi, kde na nás čekaly dvě příjemné Polky, které uměly česky. Rozdělili jsme se na dvě poloviny podle tříd a naše prohlídka mohla začít.
Mohli jsme fotit, ale v některých částech je focení zakázáno, třeba v mučírnách. Prošli jsme bránou s nápisem "Arbeit Macht Frei", která sama o sobě docela nahání strach. První dojem z Osvětimi byl takový, že jako koncentrační tábor to moc nevypadá. Jsou to hezky vypadající bývalé kasárny. Jenže to není takové, jak to na první pohled vypadá. Všechno je obehnáno plotem s ostnatým drátem.


Pocit, že stojíte na místě, v kterém trpělo miliony lidí a kteří tam také našli smrt, je příšerný. Opravdu příšerný.
Vešli jsme do jedné z budov (a teď se omlouvám za pořadí, bylo toho opravdu moc, zvláště proto, že se o problematiku druhé světové války a židovské otázky opravdu zajímám). Průvodkyně nám vyprávěla o fotkách, které visely na zdích. Byli na nich zachycení lidé, kteří se do tábora dostali a už z něj nikdy nevyšli. Například matky s dětmi, které šly vstříc plynovým komorám zcela dobrovolně, jelikož si myslely, že se jdou opravdu vysprchovat. Nebo muži, kteří akorát vystoupili z dobytčáků a stáli ve dvou řadách - jedna šla do plynu rovnou a druhá zůstala naživu krátkou dobu kvůli práci. Rozřazování záleželo na tom, jak moc byl nacistický důstojník opilý.

Naše průvodkyně nás vodila po různých místnostech, v nichž byly kufry, které patřily Židům, botičky malých dětí, boty dospělých, potřeby na holení, všechno to připadlo Němcům. Jedna z nejzvrácenějších věcí byla vitrína s vlasy vězňů. Používaly se na výrobu pláten pro nacisty. Ve vitrínkách se objevily dokonce dózičky s krémy na boty značky Baťa.
V další budově na nás čekaly místnosti, ve kterých vězni spali (na slámě nebo na plandách, které byly natěsnané na sebe). Visely tam obrázky, které zachycovaly nacisty, kteří mlátili Židy, když se "něčím provinili". V dalších pokojích byly koupelny, samozřejmě hromadné a záchody, absolutně bez špetky soukromí. A v jiná místnost představovala pokoj Němce - krásně zařízený pokoj. Holt 'lepší' rasa. V této budově byly na zdech pověšené fotky vězňů a vězenkyň. Většina byla polské národnosti, ale objevily se tam i české ženy, které taktéž našly smrt v tomto táboře. Šílené.
Další budova vyloženě sloužila k mučení. Tam se fotit nesmělo. Malé kobky, které sloužily k hladovění, do jiných se zavíralo více vězňů a vzduch proudil jen malým okýnkem, takže se udusili, další byly tak malé, že člověk mohl být jen skrčený… Všechno to bylo zvrácené.
Pamatuji si na příběh muže, který nám vyprávěla průvodkyně. V jednom otevřeném prostoru stojí tzv. Zeď smrti. Vždy se vybírali vězni, kteří zde byli zabiti postřelením. Vybrali jakéhosi Žida, který začal vřískat, že má rodinu. Ostatní vězni odvraceli pohled, ale jeden z nich vystoupil a nabídl se, ať ho popraví za něj. Tak se stalo. Zvláštní, že i v této situaci si zachoval lidskost, kterou většina lidí na tomto místě postrádala.

Navštívili jsme i plynovou komoru. Holá místnost s otvory ve stropě, kudy se házel jed na krysy. A hned vedle spalovna. Šílené bylo, že sami vězni museli pálit otrávená těla. Často se stalo, že vězeň objevil někoho ze své rodiny a raději se vrhl za ním do plamenů. Nechtěli žít.

Blízko Osvětimi stojí dům, ve kterém žila německá rodina. Zapomeňte na Chlapce v pruhovaném pyžamu. Nebylo možné, aby nevěděli, co se v táborech děje. Prý si manželka, když museli ke konci války dům opustit, stěžovala, že "nechce opustit tento ráj". Samozřejmě dostávali věci po vyhlazených Židech.
Uprostřed Osvětimi je nádvoří, kde se konaly veřejné popravy. Za každého uprchlíka se vybralo 10 jiných vězňů, popřípadě obyvatel nedaleké vesničky a popravili je. Aby je nenapadlo utečencům pomáhat.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama